Nejúspěšnější český freestyle motokrosař Libor Podmol začal naplno závodit na prahu své zletilosti a dnes ho bez přehánění zná celý svět Je prvním neamerickým jezdcem, který vybojoval zlato na X-Games (2013) a svůj úspěch dokázal po třech letech zopakovat. V roce 2014 v Berlíně jako první na světě předvedl trik, který nazval Surfer Flip. Je držitelem titulu Mistr světa ve své disciplíně.
Po celou svou kariéru sbíral jeden cenný kov za druhým, avšak v roce 2019 obletěl celý svět záznam jeho pádu z desetimetrové výšky. V mnichovské nemocnici bez odkladu podstoupil několik operací. Rovnali mu a zpevňovali kosti nohou, měl je tak dolámané, že vůbec nebylo jisté, zda ještě bude vůbec někdy chodit, natož závodit, ale nevzdal se a letos v lednu se postavil na start nejtěžšího závodu světa, kterým je Rally Dakar.
Jediný závod, na jehož startu jste letos stál je Rally Dakar. Z dostupných informací, víme, že to byl velice těžký závod.
Říká se, že Dakar je nejtěžší závod světa a já to mohu jen potvrdit. Většina chlapů, kteří se sešli na startu, říkali, co já tu zase dělám, to je hrozný, jsem se asi zbláznil, a to třeba řekl i člověk, který už je po dvanácté v řadě.
Dakar se jel teprve podruhé v Emirátech, není ještě asi ani dostatek zkušeností a informací o náročností tras. Nebyla to tedy trochu cesta do neznáma? Jak moc bylo pro vás obtížné projet saúdskoarabským pískem?
Ti, kteří měli více zkušeností říkali, že závod byl extrémně nebezpečný a náročný, a pokud bude trať podobně natažená i v příštím ročníku, tak už závod prý nepojedou. Na motorce lítáme 150 km v hodině, jsou tam zaváté kameny, které se snadno přehlédnou, protože jsou v té rychlosti rozmazané. Uprostřed pouště číhá nebezpečí všude. I když je člověk sebelepší pilot, tak může udělat chybu. Tratě jsou bohužel více stavěny na buginy a auta, ti všichni mají okolo sebe klec, ale my na motorkách jedeme jako nazí, je to pro nás mnohem nebezpečnější, což potvrzují všichni, kdo už Dakar jeli.
Proslýchá se, že jste si postavil tým ze samých nováčků. Je to pravda?
Všichni jsme byli na Dakaru poprvé a tři dokonce ani nic nevěděli o motorkách. Byli to sponzoři a kámoši, ale zaplať pánbůh za ně, oni nakonec pomáhali mechanikovi, stavěli stany, zajišťovali vodu, připravovali mi snídani, čistili mi oblečení a udržovali pohodu. Byli jsme nakonec dobře sehraná parta.
Jak moc ovlivňovaly vaše závodění rozdílné teploty v průběhu jednotlivých tratí?
Na startu bylo okolo 30 stupňů, byli jsme v kraťasech, ale v půlce rally bylo 5, 6 stupňů a 300 kilometrů po dálnici před námi. Na motorce byla fakt zima, až když vyšlo slunce, tak se to zase dalo. Některé etapy jsme startovali v 5 hodin ráno, to se skočí na motorku a není jiné cesty než to protrpět, ale to oni dělají schválně, aby nás unavili a dostali nás na dno, kdy se mění myšlenkové pochody. Člověk začne uvažovat úplně jinak o životě. Já jsem byl většinou ještě vcelku pobitý, dost jsem padal, a to jsem si pak začal říkat proč to děláš(?) a zároveň jsem myslel na jídlo, na rodinu, na důležité věci…
Jaké jste měl pocity, když jste dojel do cíle poslední etapy?
Každý to prožíval jinak, někteří chlapi i brečeli. Byl jsem opravdu rád, že jsem to přežil. Úplně mi nevyšel poslední den, fakt jsem si myslel, že to nedojedu. 30 km před cílem jsem měl kolizi a uvědomoval jsem si, kolik jsem tomu již obětoval a nevěděl, jestli závod vůbec zvládnu… Bylo to těžké.
Byl jste v kontaktu s rodinou, s dětmi?
Bylo málo času, měl jsem hodně práce, ale volali jsme si a skypovali a já věděl, že na to nejsem sám. I když se to někomu může zdát bláhové, moje děti jsou pro mne motivací a do nových misí mi dávají energii. Často jsem se setkával s názory: „Teď když máš děti už to nebude nikdy takové, budeš mít větší strach…” Nevím, když se mi narodil syn, udělal jsem titul mistra světa, když se mi narodila dcerka, vyhrál jsem poprvé XGames. I ty všechny moje filmy a knihy dělám asi i hlavně pro to, aby tu po mě něco zbylo a až budu mít jednou vnoučata, tak aby se mohla podívat, jaký byl děda za mlada Kosík.”
Měli děti o vás strach? Přemýšlel jste nad tím, jak jim budeš závod popisovat, abyste je zbytečně nestresoval, aby se nebály o tatínka?
Máme to tak postavený, že o víkendech létám po světě a dělám dvojitý salta a jiné triky na motorce. Je to pro ně normální a nepředpokládají, že by se mi tam mohlo něco stát, protože já to přeci umím (smích). Než jsem odjížděl, namalovali mi obrázky, měl jsem je po celou dobu Dakaru v obalu na helmu a když mi bylo těžko vyndal jsem je a nasál z nich energii.
Svůj první Dakar jste úspěšně dojel vydáte se i na další ročník?
Asi se budu chystat, ale ještě uvidíme. Nyní je doba příprav, jednání se sponzory a uvidíme v jaké kategorii bych jel. Zatím mám nabídku jet v bugině, což by bylo i pro mne něco jiného, ale hlavně by to bylo bezpečnější. Pokud by to se sponzory nedopadlo a přeci jen bych měl chuť si to dát znovu na motorce, tak je tam ještě jedna kategorie Original by Motul
(Pozn. redakce: dříve malé moto), kde si vše zajišťuje každý jezdec sám. Je to levnější a není tedy v týmu tolik lidí. To je ten pravý Dakar, takhle to kdysi začalo. Je to brutálně náročné a já nejsem úplně technicky zdatný, musel bych se něco přiučit, ale rozhodně by to byl zážitek.
Máte z Dakaru i nějaký jiný poznatek, který Vás překvapil?
Rozhodně jsem byl překvapený z přístupu organizátorů. Měl jsem velmi smíšené pocity, něco ve smyslu: přineste hodně peněz, udělejte si všechno sami, hlavně aby vás tu bylo, co nejvíce.
Se svým týmem jste nasbíral hodně materiálu, v jaké podobě ho přiblížíte svým fanouškům a příznivcům Dakaru?
Vyjdeme s filmem, který jsme tam natáčeli, ale kina jsou zatím zavřená. Rádi bychom s ním objeli republiku, máme také svůj merch, dělali besedy a byli v kontaktu s fanoušky. Teď je vše zavřené, budeme tedy čekat do června, když to neklapne, pustíme film on-line na naší platformě. Prozatím nevíme, jak to bude. Nejraději bychom se vydali na route show s exhibicí, ale zatím je to jen pohádkové snění.
Lockdown snad už skončil a nebude se opakovat, jak jste toto období prožíval.
V roce 2019 jsem si polámal nohy a trápí mi to do dneška, ale do té doby jsem byl zhruba jen půl roku doma a půl roku pryč. Být doma 24 hodin i se ženou v jednom kuse do toho on-line výuka nebylo to jednoduché.Byl to zcela nový životní rytmus, ale otevřel mi třeba také cestu k pomalému pronikání do světa kryptoměn. Dříve jsem se radil s kamarádem, ten mi třeba zavolal, že to klesá, ať to rychle prodám, já prodal a ono to stouplo, pak zase ať nakupuju, ale kurz se ukázal nevýhodným. Nechal jsem tedy účet nějaký čas stát, ale věřil jsem, že přijde čas, kdy se k tomu vrátím a stalo se, ale už se neradím s kamarádem a vyhledal jsem
odbornou podporu. Každý den, když vstávám, tak ihned kontroluju, jak si PlatonCoin stojí (smích).
Vidíte v kryptoměně budoucnost?
Asi ano, vidíme všichni, jak ty cash peníze mizí, všechno začíná být digitalizované. Kdyby přišla nějaká rána, tak asi ty národní měny to zasáhne více než kryptoměny.
Jakou máte radu pro ty, kteří by si také chtěli založit účet?
Člověk nesmí být na penězích, které do toho dává závislý. Je to taková chlapská zábava, navíc se v této době kryptoměnám daří.
Zavěrem se ještě dovolím zeptat, kde se vidíte zhruba za 5 let?
Já si vždycky něco řeknu, naplánuji a je to nakonec úplně jinak. Chci být hlavně zdravý, aby byly zdravé děti, aby se mnou vycházely, aby se prostě dařilo.
Foto: Martin Tiso
Backstage: Lenka Žáčková
